THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Aaron Turner, krom toho, že je frontmanem skvělých ISIS, ještě stíhá provozovat i zajímavé vydavatelství, které nese název Hydrahead Records sdružující povětšinou (post)hardcoreové kapely vymykající se běžným škatulkám. To samé se dá s jistotou prohlásit o instrumentální čtyřce PELICAN, pocházející z amerického Chicaga. Debutní deska „Australasia“ z roku 2003 nezapřela jasné vlivy hlavně právě ISIS, a i když PELICAN dokázali naznačit existenci vlastního rukopisu, byla až možná příliš ovlivněná svými vzory.
Loňské album s předlouhým názvem „The Fire In Our Throats Will Beckon The Thaw“ však dává už v mnohem větší míře prostor vlastním nápadům, a přestože dozvuky odkazu bandu Aarona Turnera jsou zřejmé, PELICAN se podařilo započít svoji vlastní hudební cestu. PELICAN však stále používají stejný náladotvorný vzorec, dle kterého své hudební struktury skládají i ISIS. Během velkorysých stopáží jednotlivých skladeb rozehrávají festival různých nálad a pocitů. Postupně gradující nájezdy tvrdých kytar jsou vystřídány akustickými až zasněnými plochami. Jednotlivé motivy jsou postupně proplétány s dalšími, k čemuž kapela využívá pouze možnosti dané klasickými rockovými nástroji (kytary, basa a bicí), bez jakýchkoliv dalších zkrášlovacích efektů. O atmosféře skladeb vypovídají i jejich názvy a musím říct, že například hned první „Last Day Of Winter“ se celkem trefila do mých představ o poslední zimním dni.
PELICAN dovedou být velice přirozeným způsobem strhující a během krátké chvilky naopak relaxační až zasnění. Přirozeného střídání různých motivů, vyhrávek či atmosféry dosahují hlavně umnou kombinací různých stylů. Neváhají vás ukolébat nejednou zajímavou akustickou pasáží a přidat bonus v podobě příjemné rockové melodie, aby vzápětí zabrousili v náladotvorných vodách indie rocku, postupným nástupem tvrdých kytar vás probrali do tvrdé reality a v hardcoreově zdivočelém vrcholu vás pak nemilosrdně smetli. Tento postup pak v různých obměnách, proměnách a intenzitě funguje pak na celé téměř hodinové ploše alba.
„The Fire In Our Throats Will Beckon The Thaw“ však určitě nepatří mezi desky, jejichž kouzlu se podléhá ihned. Alespoň v mém případě to nějaký poslech trvalo, než jsem postupně odhaloval jednotlivá zákoutí, skvělé nápady a nálady této nahrávky. Těší mě, že tento proces pokračuje i s dalšími poslechy, díky čemuž se z tohoto alba stává záležitost s trvalejší hodnotou.
PS: Nesmím opomenout ani velice pěkný obal CD, jehož design nemá na svědomí nikdo jiný, než Aaron Turner.
Výborné instrumentální album pro fanoušky kapel ve stylu ISIS, RED SPAROWES anebo CULT OF LUNA. Festival nálad, pocitů a vydařených nápadů. Dejte mu šanci a chytne si vás také.
8,5 / 10
Laurent Lebec
- kytara
Trevor de Brauw
- kytara
Larry Herweg
- bicí
Bryan Herweg
- basa
1. Last Day Of Winter
2. Autumn Into Summer
3. March To The Sea
4. Red Ran Amber
5. Aurora Borealis
6. Sirius
What We All Come To Need (2009)
Ephemeral (EP) (2009)
City Of Echoes (2007)
The Fire In Our Throats Will Beckon The Thaw (2005)
Live In Chicago (DVD) (2005)
Australasia (2003)
Pelican (EP) (2003)
Datum vydání: Neděle, 26. června 2005
Vydavatel: Hydrahead Records
Stopáž: 58:44
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.